1
Je jeden z prvních letních dnů, slunce mě lehce líbá na tvářích a já si jeho pozornost náležitě užívám. Vystavuji hřejivým paprskům obličej, aby mi dodaly energii a ztracenou barvu. Kráčím bok po boku s krásnou dívkou, která nese jméno Beatrice. Lehce se uculuje, hlavu má trochu skloněnou a čas od času zvedá pohled od štěrkové cesty k mé tváři, když si myslí, že se nedívám. Je mi jasné, že by mi ji každý muž záviděl. Není považována za jednu z nejkrásnějších dívek pro nic za nic.
Už na první pohled je odlišná než všechny dámy, se kterými jsem se setkal. Její téměř sněhově bílá kůže tvoří zajímavý kontrast s kaštanovými vlasy a zlatýma očima, ve kterých se podle všeho podařilo ztratit se většině mužů přede mnou. Jenže já nikdy nebyl většina. Jediná věc, kterou k jejímu vzezření pociťuji, je jistá fascinace nad tím, jak odlišná je. Bohužel nemohu říci, že mě nějakým způsobem přitahuje.
Přesto všechno, máme oba dva na paměti, že se staneme zanedlouho mužem a ženou. Já budu oficiálně korunován a Beatrice mi stane po boku a společně budeme vládnout naší malé zemi. Jenže já nejsem, narozdíl od ní, touto představou ani trochu unešen. Mnohem raději bych si užíval poklidný život, který jsem žil předtím, že jsem ji potkal.
"Těšíš se na kralování, Timothy?" optá se a zkoumavě se na mě podívá. Hlas má tenký, ale čistý jako křišťál. Váhavě se nadechnu, ale nakonec přikývnu.
"Ano, těším. Je sice pravda, že na to nejsem připraven tolik, jako býval můj bratr, ale věřím, že to zvládnu," říkám, aniž bych jí věnoval pohled. Na chvíli mě napadá, že bych jí řekl pravdu o tom, jaké jsou mé pocity doopravdy, ale nakonec jen zopakuji naučenou frázi. "A s tebou to zvládnu určitě." Neobtěžuji se s tím, věnovat jí delší pohled, ale neunikne mi, jak jí zrůžoví líčka.
Pravda je ale taková, že mě občas zachvátí pocit, že všechen ten stres nepřežiji. Že mě rozdrtí na kousky. Donedávna byl korunním princem můj bratr, který bohužel tragicky zahynul při lovu. To on byl ten, kterého si měla Beatrice původně vzít, ne já. Bohužel se díky všem okolnostem nějakým způsobem stalo, že ke koruně postavili mě, ačkoliv nejsem ani trochu připraven. Není to život, jaký chci.
Do té doby by mě snad ani nenapadlo, že by se to mohlo stát. Narozdíl od něj jsem totiž netrávil se vznešenými lidmi skoro žádný čas a pokud to šlo, sedával jsem v knihovně, nebo trávil čas ve stájích, kde byl alespoň trochu klid.
Cítím se trochu jako zloděj, sebral jsem mu život i jeho dívku. Byl by o tolik lepší, než kdy budu moci být já. Vždy dokázal člověku vylepšit den už jen tím, jak se dokázal smát.
"Ano, věřím tomu, že společně to zvládneme."
"Zajisté," doléhá k mým uším můj hlas, ve kterém zoufale chybí jakákoliv známka zájmu. Nedělám si iluze o tom, že princeznu doopravdy zajímám já sám, jako osoba. Spíš má zájem o výhodnou pozici, kterou by po mém boku získala. Ale nezazlívám jí to, ani já k ní nechovám přílišné sympatie. Rozhlédne se okolo sebe a prohlíží si fontány a záhony, ve kterých raší první náznaky pestrobarevných květin, kterými jsou naše zahrady pověstné.
"Chodíváš do zahrad často? Jsou kouzelné," vydechne pomalu a fascinovaně se na mě podívá.
"Nechodím. A ano, jsou," zamumlám a ona z mé krátké odpovědi nejspíše pochopí, že to na velké povídání dnes nebude. Proto přikývne a chvíli zase mlčí.
Položí mi ruku na předloktí a teatrálně si povzdechne. "Tak ráda bych s tebou trávila čas, ale mám domluvený čaj s královnou. Mohl bys mě prosím doprovodit?" zeptá se a zamrká, snad proto, že si myslí, že mě tím nějakým způsobem okouzlí.
Můj pohled padne na její dlaň, kterou lehce hladí látku tmavě modrého kabátu a odolávám nutkání ji setřást. Místo toho však přikývnu.
"S radostí," procedím mezi zuby a pokusím se zvednout koutky do úsměvu. Přepadá mě pocit, že brzy dostanu do tváří křeče, jelikož jsem jí za celou procházku rozdal tolik falešných úsměvů, jak již dlouho ne. Ale matka s otcem byli už naštěstí zvyklí na to, že úsměv se na mé tváři většinou nevyskytoval. Nebyl pro něj důvod, tak proč se do něj zbytečně nutit?
Potom už bylo téměř celou dobu ticho, jediné co k mým uším doléhalo, bylo křupání štěrku, po kterém jsme šli a zpěv ptáků, kteří zvědavě poletovali okolo.
Rozhodně mi konec našeho povídání nevadí a ona vypadá, že je na tom stejně. Asi potřebujeme trochu odpočinout od neupřímně zdvořilých konverzací.
Po nějaké chvíli dorazíme k altánku, kde se jejich čajový dýchánek má konat. Je uprostřed zahrad a okolo něj postává pár stráží, kteří mají královnu s její nástupkyní hlídat, přestože je téměř nemožné se do zahrad dostat. Z toho důvodu nám poskytli chvilku soukromí, když jsme spolu šli na procházku.
Matka zvedne pohled od stolu a zářivě se usmívá. Pomalými, ladnými pohyby se zvedne z krémově bílého křesílka a jde k nám. Beatrice se zdvořile ukloní a pozdraví ji.
"Matko." Na chvíli skloním hlavu a potom se střetnu s jejíma očima. Mají podobnou barvu jako ty mé, ale jsou o něco bledší. Srší z nich moudrost, ale i bolest, kterou před všemi skrývá. Ostatně... Stejně to děláme my všichni, protože všem můj bratr chybí.
Akorát je jeho smrt tématem, kterému se všichni vyhýbají a nikdo se o něm nechce bavit.
"Užili jste si to?" optá se nás a neustále se dívá na Beatrice, která se vedle mě nervózně ošije. Ale z matčina pohledu mohu poznat, že má dívku ráda.
Chystám se k odpovědi, ale v tom k mé nastávající přistoupí blíž její stráže. Pohledem zaletím k jednomu z nich a mám co dělat, abych na něj nezíral příliš dlouho. Srdce mi snad vynechává úder, jakmile se mé oči střetnout s těma jeho oříškově hnědýma. Má kamenný výraz ve tváři, ale přesto mu zajiskří v očích. Je oblečen v tmavě hnědé uniformě a u pasu mu visí meč. Lehce se ukloní, stejně jako jeho společník, ale ani na chvíli ze mě nespouští pohled, který je něčím zvláštní a vyvolává mi na těle husí kůži.
Začínám pociťovat nach ve tvářích a proto se urychleně otáčím na matku, zmatený situací, ve které se má poblázněná mysl nachází.
"Ano, užili, bylo to velmi... příjemné," vyhrknu na ni nezvykle rychle, až zvědavě pozvedne obočí. Zainteresovaně si začnu sundávat imaginární drobečky na rukávech, ať se na něj už nemusím dívat. "Omluvte mě, dámy." Ukloním se a hrdě se narovnám. "Když dovolíte, nechám vás zde o samotě. Užijte si to." Je mi jasné, že mé chování není úplně vhodné pro budoucího krále, ale v tento moment je pro mě nejdůležitější dostat se pryč.
Když mě propustí, jdu rovnou do pokoje, abych si mohl ujasnit to, co se právě stalo. Probíhám prostornými chodbami, zdravím pár svých přátel a okamžitě za sebou zabouchávám dveře.
Před očima stále můžu vidět zpocené čelo, na kterém jsou přilepené světlé vlasy. Hnědé oči mě pronásledují a vypalují dílu do břicha. Vjíždím si rukou do vlasů a dopadám zoufale na postel.
Nechápu, co to mělo znamenat. Nikdy jsem necítil podobný pocit, ale i tak vím, že není správné, že se takto cítím díky dalšímu muži.
Vždyť ani nevím, jak se jmenuje, nebo jak se chová. To je ale mému tělu očividně naprosto jedno.
Pevně zavírám oči a přeji si, abych usnul a nemusel víc přemýšlet. Chci se zbavit onoho brnění celého těla a podivné směsici horkosti a mrazu.
V paměti vidím tenké rty a popadá mě šílená myšlenka. Jak asi chutnají?
Vím, že tak nemůžu myslet. Je to zakázané, divné a nepřijatelné.
A už vůbec ne vhodné pro budoucího krále...