NEBE PLÁČE

Nebe pláče.

Z modrošedé oblohy podnikají sebevražedné výlety z ráje jindy tiché kapky slz, avšak když se shromáždí v takovém hojném počtu, jejich umírání zní jako orchestr, jak se tříští o již vodou přesycenou zem.

Nepláče však jenom nebe, to vůbec ne. Ulice je na takové počasí překvapivě plná lidí, jejichž jediným cílem je však schoulit se někde do rohu a doufat v přežití.

Do onoho jindy snad idylického znění deště se ozývají lidské výkřiky plné žalu, výbuchy vpovzdálí, které rvou kořeny stromů ze země téměř se stejnou lehkostí, s jakou vytrhávají matkám děti z náručí.

Nejhorší je však to neustálé vrnění letadel, která se proplétají na nebi mezi oním deštěm a přináší zkázu kdykoli naruší oblohu. Ten zvuk, který jiné přiměje vzhlédnout k obloze a uvažovat nad tím, kam lidé letí na dovolenou, na tomto místě nevyvolával nic jiného než čistou hrůzu. Takovou, která vám sevře hrdlo, rozšíří se panenky, roztřesou se kolena a veškeré hrdinství je pryč.

Pět.

Já sama se nacházím na silnici, uprostřed cesty, po které ještě několik desítek minut zpět projížděla auta. V ranní špičce na sebe troubili, nadávali si a nikdo se příliš nezabýval blyštivými letadly protínajícími oblohu, na kterou stejně přes opar, který se nad městem vznášel, nebylo vidět.

Spadla jsem nebe, stejně jako padají andělé, když se postaví Bohu. Mám s nimi však společného pramálo. Nespadla jsem z Ráje, nemám zpytovat svědomí za své hříchy. Jsem něco naprosto jiného. Horšího.

Nedaleko se tříští skleněná výloha obchodu s oblečením, ve které stojí vystavené modely. Její odraz autobusu, který teď leží na boku uprostřed chodníku, se rozsype jako veškeré naděje. Figurína, jejíž jindy teatrální postoj s dlaní u očí působil mysticky a vyzývavě, teď vypadá, jako by se i ona snažila neupírat zrak na tu pohromu. Má na sobě rudé dlouhé šaty, nejnovější módní trend. Jejich barva krásně koresponduje s červenou, která teď tu a tam zdobí chodníky, jako by nějaký malíř z nudy dělal tahy štětcem.

Čtyři.

Kousek ode mě, schované za vrakem auta, ve kterém ještě před chvílí jel čerstvě zasnoubený pár na snídani, se krčí malé děvčátko. Očka má dokořán otevřena a jejich nezvykle zářivě modrá barva, která v tom všem strachu vyniká, láme srdce přihlížejících.

Má napůl rozpuštěné vlásky z culíku, který jí narychlo ráno dělala matka, když nestíhaly včas jet do školy a nechtěly první den přijít pozdě. Je promočená od slaného deště, který bez přestání bombarduje město.

Tři.

V odrazu zpětného zrcátka auta jde vidět velká budova. Rozlehlý areál jedné z nemocnic, kde pomoc hledá spousta lidí z okolí, ale i dalekých krajin. Pokoje plné nemocných, zraněných, mladých i starých, mužů i žen. Před chvílí se tam lékaři chystali na vizitu, oblékali si bílé pláště, dopíjeli kafe a čekali na sebe na sesterně.

Stačilo však pár sekund, pár polibků mých sester a celou budovy polapily hladové rudé plameny, které si každou chvíli uzurpovali více a více z areálu, jakkoli marně to měli v plánu zastavit hasiči, jejichž houkání ještě přidávalo do toho hluku více chaosu.

Dva.

Děvče zvedne prudce hlavu, když uslyší něčí hlas. V obličeji se jí krátce mihne úleva, když spatří svou matku.

"Zlato, pojď sem," pronese vysoká žena s příliš smutným výrazem v obličeji, která má na tváři rudý škrábanec, podpis na památku jednoho ze střepů. Teď jí z něj však stále ještě stéká krev, které si v tom šoku ani nevšímá.

Dítě přikývne, postaví se a podívá se mým směrem. Zvědavě mě sleduje, nemá tušení, co jsem. Jak jsem se na ulici ocitla, proč ležím nehybně na silnici a sleduji ji. Vyčkávám.

Jedna.

Matka následuje pohled své dcery jako nitku propletenou bludištěm, když jí zbledne tvář a dlaně se jí roztřesou. Během sekundy je úplně bílá, hrůzou se jí svírá hrdlo a nedokáže vyloudit pořádný zvuk. Nikdy se ještě nebála tolik, jako teď.

Běží z chodníku ke svému dítěti, jako by si myslela, že má opravdu šanci pomoct. Že dokáže zvrátit v tuto chvíli již zapečetěný osud.

"Je to bomba," hlesne spíš pro sebe, když do náručí zvedá děvčátko a otáčí se pryč, aby se mohla schovat. Nemá šanci to však stihnout.

Teď.