2.

Vycházím z pokoje až když je slunce téměř u obzoru a zalévá okolí zlatavým světlem, naznačujícím to, že brzy zapadne. Zvědavě vystrčím hlavu do chodby, kývnu na služku, se kterou jsme dobří přátelé a otočím se na druhou stranu.

Čajový dýchánek matky a Beatrice již bezpochyby skončil a mě nenapadá jiné místo, kde by mohly být. Snad Růžový salonek, drobná útulný místnost provoněná růžemi, kde se většinou dámy scházely.

Strčím ruce do kapes, ačkoliv je mi jasné, že se to na muže mého postavení vůbec nehodí, a pomalu mířím za nimi.

Mé kroky ztěžknou, jakmile u dveří uvidím postávat jeho. Do tváří se mi nahrne krev a rychle se narovnám a vyndám ruce z kapes. Najednou mi přijde, že nedokáži ani chodit. Dělat základní věci, jako dýchat, mi přijde nevídaně obtížné. Vše se ještě znásobí, když se naše pohledy zase setkají. Nevím, zda si to namlouvám, ale přijde mi, že se na mě lehounce pousmál. Opatrně na mě kývne a já jsem zachvácen vlnou studu, který je naprosto nesmyslný. Nemohl vědět, jakým směrem se upínaly mé myšlenky, když jsem se schovával mezi stěnami svého pokoje.

"Je tam matka?" ptám se a slyším chvění v hlase. Zase se mi třesou kolena a dlaně. Chvíli se na mě dívá a potom odstoupí od dveří.

"Ano, Vaše Výsosti," odpovídá a jeho hlas je ještě dokonalejší, než jsem si představoval. Hluboký, lehce chraplavý, ale i přesto velmi teplý a hřejivý.

Přikývnu a pousměji se. Procházím kolem jeho těla, ze kterého sálá teplo a našeptává mi, abych se k němu co nejtěsněji přitiskl. Několikrát zamrkám, abych se vzpamatoval a zaklepu.

Otevřu dveře do salonku a obě ženy sedí u malého kulatého stolku pod velkým oknem a o něčem vášnivě diskutují. Jakmile jejich pohledy padnou směrem ke mně, postaví se a na jejich tvářích se vykouzlí vřelé výrazy. Beatrice má krásný úsměv, při kterém se dívá do země a působí velice vznešeně.

Kdyby mě zajímala, vše by bylo lepší. Samá zatracená kdyby. Kdybych byl víc muž. Kdybych za něco stál. Kdybych byl připravený na vládnutí. Kdybych byl normální.

Kdybych nebyl takhle nechutně zvrácený.

"Posaď se tady s námi," pousměje se na mě zlehka matka a položí mi drobnou dlaň na rameno, aby mě nasměrovala k židli. Vrhne při tom na zlatovlásku významný pohled, který se nedá přehlédnout a mně při něm lehce bodne u srdce.

Posadím se vedle Beatrice, abych se tak co nejvíce mohl vyhnout pohledu z očí do očí. Začne mi povídat o tom, jaký měla den a já vím, že bych svou budoucí ženu měl poslouchat. Přesto však dokáži vnímat jen to, že pohybuje rty, ze kterých ale pro mé uši nic nevychází. Přikyvuji všemu co řekne a občas se na ni lehce pousměji, aby měla pocit, že jsem tu s ní, přestože nejsem.

~ ~ ~

Posadím se k baru ve zdejší hospodě, díky ošuntělému hábitu a špinavému obličeji, stále nepoznán. Jsem unavený a nejraději bych si šel lehnout do postele. A možná se nikdy nevzbudit. Padnout do sladkého spánku, ve kterém člověka nic netrápí. I tak jsem se ale již dlouho necítil úplně uvolněně.

Ale tady v ulicích, mezi lidmi, pro které jsem obyčejným tulákem, ze mě některé starosti spadnout. Je úsměvným faktem, že se cítím více sám sebou, když na sobě mám tento převlek, než když jsem sám za sebe.

"Jedno pivo, dík," houknu směrem k servírce, která si mě nedůvěřivě změří pohledem. Celkem úspěšně zvládám napodobovat východní přízvuk, protože odtamtud mám mnoho přátel. Povětšinou jsou to chudí lidé, kočovníci, co přes den jezdí a večer baví své diváky divadlem.

Servírka je pěkná, vlasy má jako oheň, který jí plane v očích. Může být jen o málo starší než já, ale i tak jde v jejích pohybech vidět, jak je znavená. Pro většinu mužů by byla její mohutnější, přesto velmi ženská postava, velice přitažlivá. Jenže pro mě ne.

"Tady máš," zamumlá a položí přede mě džbán a potom odejde za ostatními zákazníky.

Napiji se hořké tekutiny a oddychnu si.

"Pokud chcete, aby vás nikdo nepoznal, moc se vám to nedaří." Za uchem ucítím pohlazení horkého dechu a naskočí mi husí kůže. Ve vteřině poznám, kdo to je. Ten hlas je mi příjemně povědomý, přestože jsem ho neslyšel mockrát. Usadí se vedle mě a kývne na servírku, u které si objedná.

Srdce mi hlasitě buší a mozek zvoní na poplach. Mohl by to říct, což by znamenalo, že by mi posílili stráže. Bylo by nemožné se dostat ven a já bych zůstal v sídle navždy uvězněn.

"Kristian," ušklíbne se lehce a nabídne mi ruku.

"Timothy," šeptnu tiše, aby nás nikdo neslyšel a potřesu mu s rukou. Má drsné dlaně, plné mozolů, ale i tak příjemné na dotek. Zase začnu přemýšlet o tom, kde bych je chtěl cítit. Hned to zarazím, protože je jasné, že by se to zvrhlo špatným směrem. "Jak... Jak jsi mě poznal?" vydechnu nakonec tiše a stahuju si kápi do níž.

"Jednoduše," broukne po chvíli a zkoumavě si mě prohlíží. Potom se natáhne a dotkne se rukou letmo mé páteře, což dělat rozhodně neměl. Jsem vděčný za to, že mi nejde vidět do obličeje, protože musím být rudý až za ušima. "Protože jsi jako pravítko. Viděl jsi někdy tuláka, co sedí jako princ?" Něco na jeho slovech bude, ale od přemýšlení mě vyruší to, jak rukama přejede nahoru a položí je na má ramena a zatlačí na ně. Ačkoli nechci, lehce se zatřesu, což bezpochyby musí cítit. "A shrb trochu ty ramena, vypadáš jako bys seděl u královskýho stolu," uchechtne se a zase se posadí zpátky.

Snažím se dostat pod kontrolu všechny funkce svého tělo, i když žalostně selhávám.

"A taky máš takový útlý dlaně," zamumlá a kývne směrem ke džbánu hlavou. "A neumíš držet pivo. Máš moc vznešený pohyby, všechno vypadá, že děláš s rozvahou. Většinou. Ale jinak převlek dobrý."

"Ehm, jak to, že nejsi s Beatrice?" zeptám se na první věc co mě napadne, protože chci myslet na něco jiného. Jemně nakrčí obočí a pak zakroutí hlavou.

"Mohl bych se ptát na to samé. Proč nejsi se svou nastávající a místo toho sedíš v hospodě s jejím strážným? Ale pokud trváš na odpovědi, nemůžu u ní být celý den. Střídáme se, Timothy. Mám taky své zájmy," zavrní a napije se piva, přesto mě však celou dobu sleduje. Zavrtím se a upravím si látku hábitu v klíně, přičemž mi hoří tváře. Nevím, co to se mnou dělá. Zda tón, kterým říká mé jméno, nebo to, jakým způsobem se na mě dívá.

"Aha," vypísknu tiše a snažím se zbytečně se na něj nedívat. Je to špatně a vím to. Proto musím vymyslet, jak se z této situace co nejrychleji dostat, než se stane něco špatného.

"Musíš být šťastný. Taková krásná dívka, co by za ni ostatní dali," řekne mi a já netuším, jak si to vyložit. Zda to myslí upřímně, nebo ne. Zachytil jsem opravdu v jeho hlase pachuť výsměchu?

"Je hezká," připustím a raději se napiji, abych se dostal od tohoto nepříjemného tématu.

"Asi ano. Není úplně můj typ," zamumlá a také si přiloží k ústům džbán. Nejspíš si je vědom toho, co se mnou dělá. Nevypadá to, že by mu to vadilo. Co by se stalo, kdybych mu to řekl? Ohlásil by to někde? Vysmál by se mi? Jenže... Jeho pohledy říkají něco jiného.

Nechali by mě popravit? Budoucího krále?

Ucítím nával nevolnosti, který mě zasáhne. Nedokáži myslet na nic jiného než na to, co by se mnou udělal otec. Najednou nepochybuji o tom, že bych zemřel. Je mi to jasné, vzhledem k tomu, že jsem dříve viděl těla několika mužů, kteří se dopustili tohoto zločinu, hořet na hranicích. Doteď mohu slyšet jejich křik, který mi trhá srdce.

"Není mi dobře, omlouvám se," zašeptám náhle a setkám se s jeho překvapeným výrazem. Rychle se postavím a položím na pult minci, abych zaplatil svůj nápoj. Vzduch v místnosti je příliš řídký na to, abych mohl dýchat a zároveň být vedle něj. Otočím se a rychlou chůzí se dostanu z hospody na čerstvý vzduch, který mi vžene slzy do očí.