MARION

Bylo něco málo po poledni a mezi hustými mračny si svou cestu snažilo probojovat slunce tak urputně, jako se mladá žena snažila procpat davem lidí, který zmateně pobíhal po nádvoří. Ve vzduchu byl cítit prach, zoufalství a bolest, podbarvená železitou vůní krve nedaleko se vpíjící do hladové země. Všude panoval takový zmatek, že si nikdo z poddaných nevšiml, že dívkou zahalenou v šedivé kápi nebyla žádná žebračka, ale princezna, jediná dcera krále, po které už se všichni se strachem sháněli. Jenže ta neměla strach o sebe, to vůbec ne. Jediné, co měla na mysli bylo to, že musí najít člověka, kterého miluje. Protože věděla, že by to mohla být její poslední možnost.

Ještě hodinu před tímto incidentem nenasvědčovalo tomuto hrůznému scénáři vůbec nic. V celém hradě panoval přesně takový shon, jaký byste mohli očekávat, v podzimní měsíc, jako byl tento. Ve všech krbech hořel dravě oranžový oheň a jeho praskání se ve velkých prostorách hlasitě rozléhalo.

Muži na nádvoří nasedali na koně, kteří netrpělivě pohazovali hlavami a ryli kopyty do země.

Princezna Marion stála v okně, ačkoli její pohled nespadal ani tolik na výpravu, která se dole chystala na lov do lesa, aby obstarali dostatek masa na zimu, ale upírala jej k šedé obloze, která měla barvu téměř identickou s tou v jejích očích.

"Jsou to ale temperamentní stvoření, ti Aleonští plnokrevníci, že ano," ozval se kousek za ní hluboký mužský hlas a ona se s lehkým cuknutím vymanila z myšlenek, které ji na okamžik vyvedly z reality a otočila se k zdroji oněch slov.

Byl to jeden z princů, kteří se v uplynulých týdnech ocitli v Aleonu, aby žádali o její ruku. Naštěstí pro ni, její otec byl muž vysokých standardů a jelikož neměla o nápadníky nouzi, žádného pro ni ještě nevybral, za což byla jenom ráda. Představa sňatku s někým z nich jí přišla vskutku nepříjemná.

"Ah, ani jsem si Vás nevšimla," pousmála se lehce nervózně a odstoupila od okna, "a ano, to máte pravdu, jsou to úchvatná zvířata. Přála bych si, aby mi otec tolik neupíral jejich společnost," broukla a vydala se chodbou dál, s princem Alistairem po boku. Celou dobu cítila na zádech nepříjemné mrazení, které snad mohlo být pouhou předzvěstí toho, co mělo následovat.

Ten lehce povytáhl obočí, s lišáckým úsměvem na rtech, přičemž byly vidět jeho drobné bílé zuby. Něco na tom výrazu bylo nepřirozeného, jako by úšklebek na jeho tváři býval tak často, že už přestal vyjadřovat jakoukoli emoci. Možná proto ho neměla tolik ráda. "O nic moc nepřicházíte, abych řekl pravdu. Rád se na ně dívám, ale takový smrad a špína, která je ve stájích, to nic není pro tak křehké děvče, jako jste vy."

Marion o sobě mohla říct spoustu věcí, za křehké děvče by se ale nepovažovala. Zvykla si však na to, takové věci přecházet. Čím méně si s ním musela říct, tím lépe.

Jen zlehka pokrčila rameny a přijala nabízené rámě.

"Řekl jsem vám, jak krásně dnes vypadáte, Marion?" zeptal se úlisným hlasem mladík a ona k němu zvedla pohled, odolavši nutkání protočit oči, což se rozhodně k ženě v její pozici nehodilo.

"Děkuji," pronesla a sklopila zrak. Nejspíš si to vyložil tím, způsobem, že z ní mluvilo pouze stydlivé chování, než to, že se na něj nechtěla dívat, pokud nebylo nutno. "Vy vypadáte také velice hezky, princi," zopakovala již tolikrát vyslovenou frázi, aniž by ji myslela vážně.

Objektivně byl Alistair opravdu pohledný. Vysoký, dobře stavěný, s možná až příliš rozcuchaným účesem, který však měl snad vyjadřovat jeho uvolněnost. A jelikož bylo jeho království až na druhé straně břehů moře, princova olivová kůže a drahé zdobené oblečení, působilo v prostém Aleonu velmi exoticky. Marion to však nechávalo zcela chladnou.

Vešli společně do Velké síně, která teď působila prázdně, až na na Marionina bratra, který seděl v rohu místnosti u šachového stolku a se soustředěným výrazem přemýšlel nad dalším tahem. Když však uviděl svou sestru vcházet do dveří sálu, v očích mu blesklo, jakmile spatřil prince. Za těch pár týdnů se z Nathaniela, jejího o něco málo staršího bratra, a Alistaira stali dobří přátelé a bylo vidět, že by ji nejradši viděl dávno provdanou.

Jeho nadšení však rozhodně nesdílela, společně s jejím otcem, který neoplýval právě velkou důvěrou v Alistairův rod. Jindy by mu snad tuto nedůvěřivost ve všechno cizí vyčítala, v případě mladého muže to ale jen vítala.

"Sestřičko," pousmál se a veškerá jeho soustředěnost byla náhle pryč. Vstal od stolku a šel k nim, ačkoliv pohled princezny zůstal ještě chvíli na onom místě. Židličku naproti Nathaniela totiž obsazovala jí velmi známá osoba. Valerie.

Poměrně mladá rytířka, která bojovala s princezniným bratrem na bojišti a svůj titul si vysloužila za odvahu a to, jak statečně bránila princův život.

Žena se k nim též otočila a s lehkým úsměvem, který na její tváři nebyl vidět tolik často, pohlédla na Marion. Nepatrně se uklonila a též vstala.

"Nevěděli jsme, že vás tady najdeme," začal Alistair, který se na Marion poměrně nepříjemně přitiskl a začal si povídat s následníkem trůnu, zatímco dívka zkoumala knihy v knihovně, které sice z valné většiny již četla, ale neměla v plánu se zapojit do konverzace dvou mužů. Chtěla jen to, aby někde prince setřásla a mohla si užívat samotu.

Rytířka po chvilce lehce zakašlala. "Věřím, že si vy mladí pánové najdete téma k rozhovoru i bez nás. Doprovodím princeznu do její komnaty."

Oba dva muži uznali, že je to dobrý nápad a přestože se Alistairovi tolik opouštět nechtěla,přeci jen ji nechal jít a dál probíral s Nathanielem techniky lovu.

Ženy vyšly na chodbu a Marion si dovolila lehce oddychnout. Usmála se na Valerii a celý její postoj se uvolnil a ona měla pocit, že už zase může dýchat. Žádný mužův dozor, kdy se snažil ji analyzovat a zachytit každičký její pohyb.

Jen pár temných očích, které však působily velmi vřele.

"Děkuji," zasmála se princezna. "Nebudu vás zdržovat, do svých komnat trefím sama, pokud se vám nechce jít."

"Není vůbec zač, váš bratr je občas velmi vyčerpávající a proto jsem ráda, že jsem měla také možnost se na chvíli někam uklidit."

"To tedy je."

Šly společně chodbami hradu a občas potkaly nějakou služebnou. Většinou však bylo všude nepřirozeně liduprázdno, čehož si všimla i starší z dvojice.

"Jen vás dovedu a poté se stavím za velitelem stráží. Jak vidíte, zase nejsou tam, kde mají být. Rozumím, že jsou to mladí chlapci, ale aby to tady fungovalo, je potřeba nějakého řádu, říkám to po-" zarazila se lehce a potom zavrtěla hlavou. O tohmhle se bavit příliš nechtěla, přesto však její mysl stále pracovala v polopracovním režimu. "Nechci vás nudit. Spíš mi řekněte, co děláte celé dny? Omlouvám se, že jsem s vámi teď nějakou dobu nemluvila. Už jste mi chyběla."

Marion mohla cítit, že zájem Valerie byl zcela upřímný a osobní, neptala se jen ze zdvořilosti a z nějakého důvodu jí to dělalo velkou radost. Hrad byl plný pohledů upřených na její osobu a přesto nikoho z nich nemohla považovat za přátele. Až na ni.

"No, otec je teď velmi zapálený do toho najít mi ženicha," přiznala lehce nejistě, "takže mám za sebou spoustu konverzací o ničem s princátky z celého světa."

"To jistě není nic příjmného. Pokud tedy jeho nadšení pro věc nesdílíte," přitakala Valerie a koutky plných rtů jí zacukaly.

"Ne," vyhrkla princezna a zavrtěla hlavou, až se jí při tak prudkém pohybu uvolnil jeden z pramenů ze sponky, "věřte, že ani v nejmenším."

"A nesdílíte nadšení do hledání ženichů nebo spíš celkové nadšení do princů samotných?" zeptala se zvědavě kousek před komnatou, do které mířily.

Marion na okamžik znejistěla tím, co vůbec říct. Pravdu, která by mohla mít fatální následky, či další lež, kterou by však znehodnotila jejich upřímné pouto, které se mezi nimi během těch let vytvořilo?

Pravdou bylo, že ji pomyšlení na to, že si některého z mužů vezme, bylo neskutečně cizí. Nedokázala si představit, že by se někdy do některého z nich zamilovala, nebo ji snad někdo z nich přitahoval.

Jakkoliv si to přála, kolik nocí kvůli tomu proplakala a každé ráno se chodila modlit do kaple za odpuštění.

"Myslím si, že když se na toto ptáte, sama už znáte odpověď, Valerie," zašeptala s lehkým nachem ve tvářích a zastavila se ve dveřích.Z té nervozity se jí roztřásly lehce ruce, kterýma si snažila spravit sponu tak, aby do ní zacvakla i přebytečný pramínek, který byl jedinou nedokonalostí na jejím dlouze tvořeném účesu.

Rytířka uznale přikývla, na okamžik vyvedena z míry odpovědí, ve kterou doufala a přesto ji neočekávala. Sama si moc dobře uvědomovala, na jak tenkém ledě našlapovala a snažila se dělat co nejjemnější krůčky, aby pod nimi ledová krusta nezačala křupat.

Natáhla dlaň k té princeznině a s lehkostí ryšavý pramen upevnila tam, kde měl být.

Ta náhlá blízkost, se kterou Marion ani trochu nepočítala, ji vskutku lehce zaskočila. Přesto se však její prsty omotaly okolo zápestí starší z dívek naprosto automaticky.

Byla drobnější a proto se na ni dívala zdola, odkud mohla vidět docela dobře jizvu, která se jí táhla po krku. Tehdy málem Valerie zemřela, nebýt zkušenných léčitelů, kteří hned zakročili. Druhou rukou jemně přejela po zjizvené kůži, přičemž skoro zapomněla dýchat.

Valerie též úplně ztichla, jak se jí na malou chvíli všechny myšlenky vypařily z hlavy. Na tom stejném místě před necelým rokem ji místo Marioniny dlaně pohladila dýka. A přestože to tentokrát bylo mnohem příjemnější, celá tato situace měla podobně nebezpečný nádech jako tehdy.

"Myslím, že bych měla jít," pronesla nakonec po chvilce naprostého ticha, kdy byl nejhlasitějším zvukem její vlastní dech. "Musím nahlásit tu chybějící hlídku, přestože nejspíš zase sedí někde na pivu. Mějte se hezky, princezno. Jestli chcete, mohu se stavit, až budu mít po práci. My dvě si nejspíš... máme co říct," zavrněla žena lehce a přitáhla si k rtům na okamžik princezninu ruku, na kterou jí vtiskla krátký polibek. Stačilo tohle nepatrné geso, které by v případě, že by byla Valerie muž, bylo naprosto běžné, aby se Marion div podlomila kolena.

Ve dveřích svého pokoje stála takto ještě nějakou dobu, kdy už žena zmizela po schodech dolů, s tvářemi horkými jako oheň, než konečně zašla do pokoje.

Nevěděla, jak dlouho seděla na posteli, s pohledem sklopeným v dlaních a přemýšlela nad tím, co se právě stalo. A co by se mohlo stát, kdyby opravdu Valerie přišla. Byly to minuty, nebo desítky minut, to nevěděla.

V určitý moment se však rozrazily dveře do pokoje a objevila se v nich jedna ze služebných, s vytřeštěnýma očima, ve kterých se odrážel strach.

"Princezno," hlesla a v ten moment se venku začal rozléhat starý zvon z kaple, který ustavičně řinčel a dával tak vědět jediné. Město je pod útokem.

S prvním zazvoněním utichly všechny konverzace a věci, které měli lidé rozdělané. Všichni zvedli hlavu k obzoru, na kterém se jasně rýsovalo několik lodí. A podle plachet si byli docela jisti tím, které zemi patřily.

"Alistair," pronesla s nechutí v hlase když její pohled zabloudil k oknu, tělo paralyzováno strachem.

"Princezno, musíte do sklepení. Jdou tam všechny ženy a děti, tajným tunelem byste se měli dostat snad dostatečně daleko v případě, že by byl hrad dobyt," hlesla postarší žena s moc milým úsměvem chvíli předtím, než jí hlavou proletěl šíp a ona padla se zachroptěním na zem.

Marion okamžitě padla na kolena na podlahu, aby tak nebyla v dosahu případného útoku z okna. Vrhla se k ženě a se slzami v očích jí vzala obličej do dlaní, přestože se jí třásly a ona věděla, že není jak jí pomoct. Z hrdla se jí vydral tichý vzlyk a po kolenou se doplazila ke skříni, ze které vytáhla šedivou kápi, ve které se dřív občas s Valerií vydávali z hradu na procházky.

Do mentolové látky jejích šatů se vpilo něco málo z krve služky, když přes ni přelezla a až na chodbě se odvážila postavit na rozviklané nohy. Snažila se vymyslet nějaký dobrý plán. Co udělat, kam vlastně jít, jak se nenechat zabít. Neměla tušení, kolik už v hradu muselo být Alistarových mužů.

Nikdy by ji nenapadlo, že by se něco takového mohlo stát. Nebylo sice zvyklé, aby princové zůstávali takovou dobu jako on, většinou po žádosti odjeli zpět. V případě tohoto muže si však všichni mysleli, že tam zůstává čistě kvůli dálce, kterou by musel odjet.

Jenže všechno musel být perfektní plán na to, aby zosnoval útok na jejich malinké hlavní město, které stálo hned u pobřeží.

Ani ji nenapadlo, že by se šla schovat. Valerie. Musela ji najít, musela ji vidět. I kdyby pominula jejich dnešní konverzaci, ze které by se jí za jiných okolností rozbušilo divoce srdce, byla to její dlouhodobá přítelkyně a jediné osoba, na které jí opravdu záleželo.

Hrudník se jí nepříjemně sevřel, když pomyslela na to, že by se jí mohlo něco stát. Alistair sebou přivezl poměrně hodně lidí, ačkoliv o většině z nich si myslela, že jsou obchodníci. Uvědomovala si však, že nemohla věřit ničemu z toho. Mohl některý z nich ublížit Valerii? Vybavila si, jak bezstarostně tu chvíli u šachového stolku vypadala. Čerstvě umyté kaštanové vlasy po čelisti dlouhé, tmavě hnědá tunika a béžové kalhoty, což byl klasický mužský úbor, jí to ale dodávalo nějakým způsobem ještě více na ženskosti. Nedokázala si připustit, že by tohle bylo to poslední, jak ji uvidí. Ne, když jí toho ještě chtěla tolik říct.

Rozběhla se po schodech dolů a cestou našla ještě jedno tělo padlého sluhy, který se očividně snažil bránit, soudě podle dýky vedle něj. Krátce se za něj pomodlila a sebrala mu ji, přestože si byla vědoma své neschopnosti v boji a vydala se dál hradem.

Valerie říkala, že půjde kontaktovat velitele stráží, tam mohla začít.

Vyšla ven, kde do ní ihned vrazil dav poddaných, kteří se snažili utéct. Něco jí mrazivě říkalo, že se nikdo nestaral o to, aby dostal do bezpečí ty nejchudší z občanů a většina se soustředila na to, aby zachránila šlechtu. Smutný, ale reálný obraz toho, jak fungovala jejich společnost.

Princezna se začala prodírat davem úplně opačným směrem, než tím, kam všichni utíkali. Slyšela v dálce rozzuřený křik, bědování matek a kvílení dětí, které ležely na ulici vedle těl svých rodičů a držely je křečovitě za dlaně až do momentu, než byly navždy umlčeny.

Na nádvoří byla spousta mužů, v neznámých zdobených uniformách a s meči u pasu bojovali s Aleonskými muži, kteří se konečně v brnění začali shromažďovat a bránit svůj domov, který byl takto pošpiněn.

Dívka přes slzy téměř neviděla, proběhla však až ke schodišti, které vedlo k hradbám hlavní brány, kde sídlila první hlídka a dost často i sám velitel. Brala schody po dvou a snažila se ignorovat veškeré okolní zvuky. Utřela si zvlhlé tváře od tichého pláče, jehož si až do teď nevšimla. Na nezdravě bledé tváři jí zůstala krvavá šmouha z toho, jak se jí na rukou držela rudá tekutina, která donedávna její služebné umožňovala žít.

Vyběhla až nahoru, což jí poskytlo výhled na okolí hradu, kde se stále bojovalo a jí se z toho svíralo hrdlo. Místo, na kterém prožila celý svůj život bylo takto zostuzováno. Květinové záhony, kde tak často chodila a nechala se obklopovat vůní pestrobarevných květů, byly plné krve. Na jaře tam vyrostou květiny stvořeny z takové krutosti. Ze smrti zase vzejde život. Všude spousta vystrašených lidí, kteří se snažili dostat do bezpečí, dokud jim nepřátelská vojska neodstřihnou cestu.

Marion musela uznat, jak pečlivě tento plán musel být vymyšlen. Většina mužů byla v lese, kde lovila zvěř a touto dobou museli být už poměrně daleko. Nikdo neočekával konflikt. Možná proto to všemi takto otřáslo.

"Marion!" ozval se hlasitý ženský hlas zprava. Princezna se otočila a spatřila Valerii, jindy lesklé a čisté brnění špinavé od krve a prachu. Rytířka klečela u jednoho muže ze stráže, který podle prázdného výrazu v očích padl.

Ryšavá dívce se na obličeji vykouzlil lehký úsměv, který byl jedinou věcí, jež jí bránila se zhroutit. Poslední záchytný bod, než se jí podlomila kolena a ona spadla na tvrdé hradby.

Rytířka se k ní poklusem rozběhla, pevně ale opatrně ji chytila a pomohla na nohy.

"Co tady děláte? Měla jste se schovat," pronesla se zoufalstvím v hlase, které bylo pro obě dvě překvapením.

"Nemohla jsem vás tady takto nechat," zašeptala Marion, rozklepané tělo natisknuté na tu jedinou oporu, která jí byla poskytována.

Valerie zavrtěla hlavou, aniž by řekla jediné slovo. Bylo její poslání chránit město. Postarat se, aby se královské rodině nic nestalo, i kdyby za to měla dát život. Netušila však, co v této situaci dělat. Nic takového ji nikdy neučili. Láska k princezně, k ženě v jejích náručí, byla něco mnohem víc, než co dosud kdysi zažila. Nedalo se to porovnat s láskou k Bohům, nebo s láskou, kterou chovala pro krále či královnu. Věděla, že v tom bylo mnohem víc, onen sobecký dotek toho, že s ní chtěla navždy zůstat a nikdy ji neopustit.

Marion zvedla pohled k ní, když cítila Valeriin dotek na čelisti. Pohlédla do těch oříškových očí, které byly přístavem klidu v tomto všeobecném chaosu. Na okamžik neslyšela nic, co se dělo okolo nich. Na okamžik cítila bezpečí, jakkoli klamný tento pocit mohl být.

Natáhla se a jejich rty se na okamžik setkaly v něžném horkém polibku, chutnajícím trochu po slzách, které smáčely princezninu tvář. Na tohle čekaly dlouho.

Nebýt tak naléhavé situace, dokázaly by na hradbách stát ještě velmi dlouho, jedna v objetí druhé, nehybně jako sochy zdobící fontánu, jejíž voda se v tuto dobu již dávno zbarvila do karmínova.

Marion odolala nutkání sklopit ihned pohled, když otevřela oči. Neměla však čas na stydlivost, ani na to, aby jí zrudly tváře. Stále byla úplně bledá, snad lehce v šoku z toho, co se behěm poslední hodině stalo.

"Tolik mrtvých," zašeptala a zhluboka se nadechla ve snaze roztáhnout plíce, které se nepříjemně svíraly.

"Musíte být silná, princezno," pronesla tiše rytířka a její slova utichla, jakmile spatřila lodě kotvící na pobřeží. Tolik mužů s meči u pasů, proti kterým už teď nemohli vyhrát. Zprava, kde vedla cesta do sklepení, se ještě teď ozývaly zvuky boje a stačil krátký pohled na to, aby bylo vidět, která strana zvítězila. Zleva šlo jejich směrem spousta dalších vojáků.

Marion četla až příliš historických spisů na to, aby u ní zůstala naděje či optimismus. Neměli sebemenší šanci na to Alistairova vojska porazit.

"Zemřeme, že ano?" hlesla a její hlas se v ledovém větru téměř ztrácel, v očích se odrážející různé hrůzné scénáře, které je čekaly, pokud by je muži dopadli.

Valerie zaváhala, nikdy však nebyla na plané řeči a lži. Věděla, že měla Marion pravdu a naléhavost situace jí dosedala na ramena čím dál tíživěji, když slyšeli řev rozléhající se po nádvoří. Nebylo moc času.

Pohled rusovlasého děvčete padl na dýku, kterou ještě stále křečovitě svíralo v dlani. Krátce pohlédla na rytířku, která měla v ten moment tvář stejně popelavou, jako ona.

Jedna z mála věcí, kterou si Valerie slíbila, byla to, že nedopustí, aby ji někdy zajali. Krutost vojáků někdy přesahovala veškeré meze lidského chápání a ona byla nejednou svědkem toho, jak uboze dokázali s ženami zacházet. To byla budoucnost, které nemohla vystavit sebe a už vůbec ne nevinnou Marion, jakkoliv ji to pomyšlení bolelo. To, co mezi nimi právě začalo, mělo zaniknout, stejně jako jejich životy.

"Děkuju," zašeptala Marion a předala rytířce dýku.

"Zavřete oči," broukla jí Valerie do ucha. Marion poslechla. Nikdy neměla takový strach a zároveň ji však ještě nikdy nezachvátil takový klid, jako teď. Ruce se jí už netřásly a držel se jí pocit bezpečí a to i v moment, kdy jí na rty naposledy vtiskla žena, kterou milovala, polibek a hrudí se jí na malou chvíli rozhořela ostrá bolest, jak si dýka razila cestu k srdci, do kterého se bez zaváhání zakousla.

Valerie vzlykla. Držet v náručí umírajícího člověka také vyrve kousek vašeho srdce a nechá ho odejít s ním.

Na schodech na hradby jdou slyšet kroky a řinčení mečů a dýka, před pár sekundami sídlící v princeznině srdci, nachází nové využití, když rozevírá onu starou jizvu zdobící Valeriin krk.

Čas však plyne stále dál a ve městě není nikdo, kdo by jejich smrt oplakal a jejich těla pohřbil do hrobů vedle sebe.

Pro zbytek světa se nic vlastně nezměnilo.